Sedí na zemi a tělo má od hlavy k patě pokryté bolestivými vředy. Je sám, hlavu má skloněnou, ramena svěšená a ani nemá sílu odhánět mouchy, které kolem něj bzučí. Na znamení svého velkého smutku sedí v popelu a hliněným střepem si škrábe nemocnou kůži. Tolik toho ztratil a tolik klesl v očích druhých! Jeho přátelé, sousedi i příbuzní ho opustili. Lidé se mu posmívají, dokonce i děti. Má pocit, že se proti němu obrátil i jeho Bůh Jehova, ale tak to není. (Job 2:8; 19:18, 22)

 Tím mužem je Job. Bůh o něm řekl: „Na zemi není nikdo jako on.“ (Job 1:8) Ještě o staletí později ho Jehova považoval za člověka, který byl i mezi bezúhonnými lidmi výjimečný. (Ezekiel 14:14, 20)

 Prožíváte nějaké těžkosti nebo vás potkalo neštěstí? Jobův příběh vám může přinést velkou útěchu. Také vám pomůže lépe chápat jednu vlastnost, kterou potřebuje mít každý věrný Boží služebník – oddanost Bohu. Když je člověk úplně oddaný Bohu, jinými slovy, když je ryzí, jedná podle jeho vůle i ve velmi těžkých situacích. Podívejme se podrobněji, co se můžeme od Joba naučit.

 Zdá se, že nějakou dobu po Jobově smrti zapsal jeho příběh Boží služebník Mojžíš. Bůh ho vedl, aby popsal nejen události, které se Joba týkaly tady na zemi, ale i něco z toho, co se odehrálo v nebi.

 Na začátku vyprávění Job vede činorodý a šťastný život. Byl to bohatý, známý a vážený muž, který žil v zemi Uc, což bylo asi v severní Arábii. Štědře pomáhal lidem v nouzi a zastával se těch, kdo byli bezbranní. S manželkou měli deset dětí. Ale hlavně to byl duchovně zaměřený člověk. Upřímně se snažil dělat radost Jehovovi, tak jako jeho vzdálení příbuzní Abraham, Izák, Jákob a Josef. A stejně jako tito patriarchové působil Job ve své rodině jako kněz a pravidelně přinášel oběti za své děti. (Job 1:1–5; 31:16–22)

 Najednou se ale v Jobově příběhu mění scéna. Nahlížíme do nebe a dozvídáme se věci, o kterých Job neměl tušení. Věrní andělé byli shromáždění před Bohem a přišel mezi ně vzpurný anděl Satan. Jehova věděl, že Satan bezúhonným Jobem pohrdá, a tak ho upozornil na Jobovu výjimečnou oddanost. Satan na to drze řekl: „Bojí se Job Boha nadarmo? Nepostavil jsi sám plot okolo něho a okolo jeho domu a okolo všeho, co má?“ Satan ryzí lidi nenávidí. Když ukazují, že jsou Jehovovi z celého srdce oddaní, odhalují Satana jako lháře, který nikoho nemá rád. Proto Satan tvrdil, že Job slouží Bohu jen ze sobeckých důvodů. Prohlásil, že kdyby Job o všechno přišel, proklel by Jehovu do očí. (Job 1:6–11)

 Job to nemohl vědět, ale Jehova mu dal velkou příležitost dokázat, že Satan nemá pravdu. Satan dostal svolení, aby Joba připravil o všechno, co měl. Jenom nesměl ublížit jemu samotnému. Satan se nadšeně pustil do svého sadistického díla. V jediném dni dopadly na Joba strašné rány. Dozvěděl se, že náhle přišel o svá hospodářská zvířata – nejdřív o dobytek a osly, potom o ovce a nakonec o velbloudy. Ještě horší bylo, že byli zabiti jeho sluhové, kteří se o zvířata starali. V případě ovcí a jejich pastýřů posel Jobovi řekl, že je zasáhl „oheň přímo od Boha“, možná blesk. Než si Job stačil srovnat v hlavě, kolik lidí zemřelo a že je teď chudý, přišla ta nejtěžší rána. Zatímco bylo jeho deset dětí pohromadě v domě nejstaršího z nich, udeřila na dům větrná smršť, zbořila ho a všechny zabila! (Job 1:12–19)

 Je těžké, asi nemožné si představit, jak se Job cítil. Roztrhl si oděv, ostříhal si vlasy a zhroutil se na zem. Došel k závěru, že „Jehova dal a Jehova vzal“. Satan chytře zařídil, aby to vypadalo, že ty pohromy seslal Bůh. Job přesto svého Boha neproklel, jak Satan předpovídal. Řekl naopak: „Ať je Jehovovo jméno nadále požehnáno.“ (Job 1:20–22)

 Satan zuřil a nechtěl se vzdát. Během shromáždění andělů znovu přišel před Jehovu. A Jehova znovu chválil Joba za jeho oddanost, kterou projevoval navzdory všem Satanovým útokům. Satan ostře reagoval: „Kůži za kůži, a všechno, co člověk má, dá ve prospěch své duše. Napřáhni, prosím, pro změnu svou ruku a dotkni se až jeho kosti a jeho těla a viz, zdali tě neprokleje přímo do obličeje.“ Satan si byl jistý, že když Job těžce onemocní, Boha prokleje. Jehova ale Jobovi tak věřil, že Satanovi dovolil, aby ho připravil o zdraví – jen ho nesměl zabít. (Job 2:1–6)

 Netrvalo dlouho a Job byl ve stavu popsaném na začátku článku. Představte si, jak se musela cítit jeho ubohá manželka. Byla zdrcená ztrátou svých deseti dětí a teď se bezmocně dívala, jak hrozně trpí její manžel. V zoufalství vykřikla: „Ještě se pevně držíš své ryzosti? Proklej Boha a zemři!“ Takovou ji Job neznal. Řekl k tomu jen to, že asi přišla o rozum. A ani teď Boha neproklel. Neřekl nic, čím by zhřešil. (Job 2:7–10)

 Věděli jste, že se tento smutný, ale pravdivý příběh týká i vás osobně? Všimněte si, že Satan vznesl své zlomyslné obvinění nejen proti Jobovi, ale proti všem lidem. Řekl: „Všechno, co člověk má, dá ve prospěch své duše.“ Jinými slovy, Satan věří, že nikdo z nás nemá na to být Bohu úplně oddaný. I o vás tvrdí, že Boha ve skutečnosti nemilujete, a že kdybyste si potřebovali zachránit kůži, rychle byste ho opustili. Satan vlastně říká, že jste stejní sobci jako on! Chtěli byste dokázat, že nemá pravdu? Příležitost k tomu má každý z nás. (Přísloví 27:11) Podívejme se teď, jakému dalšímu útoku Job čelil.

 Tři muži, kteří byli zjevně Jobovi přátelé nebo známí, se doslechli o tom, co ho potkalo, a vydali se na cestu, aby ho navštívili a utěšili. Když ho zdálky uviděli, sotva ho poznali. Byl zmučený bolestí a kůži měl zčernalou, byl jen stínem člověka, kterým býval. Ti tři muži – Elifaz, Bildad a Cofar – sehráli okázalé divadlo, aby dali najevo, jak moc je to zasáhlo. Hlasitě naříkali a na hlavu si sypali prach. Potom si sedli na zem vedle Joba a mlčeli. Seděli tam celý týden, ve dne v noci, a neřekli ani slovo. Jejich mlčení bychom neměli zaměňovat za útěchu. Vždyť se ho na nic nezeptali, a tak se nedozvěděli nic kromě toho, co bylo očividné – že Job strašně trpí. (Job 2:11–13; 30:30)

 Nakonec musel Job promluvit sám. Jeho slova byla plná bolesti a proklínal den, kdy se narodil. Odhalil při tom jeden z důvodů, proč se cítí tak zle. Myslel si, že jeho trápení způsobil Bůh! (Job 3:1, 2, 23) Job neztratil víru, jen zoufale potřeboval útěchu. Ale když jeho známí začali mluvit, brzy si uvědomil, že bylo lepší, když byli zticha. (Job 13:5)

 Pak promluvil Elifaz, který byl možná nejstarší a o dost starší než Job. Potom se připojili další dva, ale dá se říct, že jen hloupě opakovali podobné argumenty, jaké používal Elifaz. Něco z toho, co ti tři muži říkali, se mohlo zdát neškodné. Pronášeli duchovně znějící fráze o tom, že Bůh je vznešený, že trestá špatné lidi a že dobré odměňuje. Od začátku ale byl v jejich řeči nelaskavý podtón. Elifaz argumentoval hodně zjednodušeně. Říkal, že Bůh je dobrý a trestá špatné lidi, a protože na Joba zjevně přišel trest, vyplývá z toho, že Job musel udělat něco špatného. (Job 4:1, 7, 8; 5:3–6)

 Není divu, že Job s touto argumentací nesouhlasil. Důrazně ji odmítl. (Job 6:25) Ale ti tři rádci byli čím dál víc přesvědčení, že Job se dopustil nějakého tajného hříchu – to všechno špatné, co se mu stalo, si přece musel něčím zasloužit. Elifaz Joba obvinil, že je špatný a arogantní člověk, kterému chybí bázeň před Bohem. (Job 15:4, 7–9, 20–24; 22:6–11) Cofar Jobovi řekl, ať si přestane libovat v hříchu. (Job 11:2, 3, 14; 20:5, 12, 13) A Bildad zaútočil zvlášť krutě. Tvrdil, že Jobovi synové museli nějak zhřešit, a tak si zasloužili smrt. (Job 8:4, 13)

 Ti pomýlení muži udělali ještě něco horšího. Ve skutečnosti nezpochybnili jen Jobovu oddanost, ale celou myšlenku oddanosti Bohu! Ve své úvodní řeči Elifaz popsal děsivé setkání s neviditelným duchem. Závěr, který z tohoto zážitku vyvodil, byl velmi nebezpečný: Bůh „svým sluhům vůbec nevěří a své anděly obviňuje z nedostatečnosti“. Kdyby to byla pravda, pouhý člověk by nikdy nemohl udělat Bohu radost! Bildad potom prohlásil, že Jobova oddanost pro Boha nic neznamená, stejně jako by pro něj nic neznamenala oddanost nějaké larvy. (Job 4:12–18, poznámka pod čarou; 15:15; 22:2, 3; 25:4–6)

 Utěšovali jste už někoho, kdo hrozně trpěl? Není to snadné. Od Jobových známých se ale můžeme hodně naučit – zvlášť o tom, co neříkat. Ve svém nekonečném proudu nabubřelých slov a chybné logiky ti tři muži vůbec neoslovili Joba jménem! Nestarali se o jeho zdrcené srdce a nenapadlo je, že by s ním měli jednat citlivě. a Když se tedy zajímáte o někoho, kdo je na dně, snažte se být vřelí, laskaví a dávejte najevo, že vám na něm záleží. Snažte se posílit jeho víru a odvahu. Můžete to dělat tak, že mu budete pomáhat, aby důvěřoval Bohu a spoléhal na jeho velkou laskavost, milosrdenství a spravedlnost. To by udělal Job pro své známé, kdyby byl na jejich místě. (Job 16:4, 5) Jak ale reagoval na to, že neustále útočili na jeho oddanost?

 Chudák Job byl na dně, už když ta dlouhá debata začala. Od začátku uznával, že jeho slova jsou někdy „neuvážené povídání“ a „řeči zoufalce“. (Job 6:3, 26) Není těžké pochopit proč. Cítil totiž obrovskou niternou bolest. Navíc jeho pohled na situaci byl omezený. Protože ty tragédie postihly jeho a jeho rodinu tak rychle, a dokonce se zdálo, že pocházejí z nadpřirozeného zdroje, Job usoudil, že je způsobil Jehova. O důležitých událostech, které se odehrávaly v nebi, nic nevěděl, a proto vycházel z chybných předpokladů.

 Job měl ale hlubokou, silnou víru. Je to zřejmé z mnoha jeho výroků v této dlouhé debatě – jsou pravdivé, krásné a dodnes nás povzbuzují. Když mluvil o úžasných stvořitelských dílech, oslavoval Boha tak, jak by to žádný člověk bez Boží pomoci nedokázal. Například o Jehovovi řekl, že „zavěšuje zemi na ničem“, a tímto prohlášením předběhl vědecké poznatky o mnoho staletí. b (Job 26:7) A když mluvil o své naději do budoucna, vyjádřil stejnou důvěru, jakou měli jiní muži s pevnou vírou. Job věřil, že když zemře, Bůh si ho bude pamatovat, bude ho postrádat a nakonec mu vrátí život. (Job 14:13–15; Hebrejcům 11:17–19, 35)

 A co sporná otázka týkající se oddanosti Bohu? Elifaz a jeho dva přátelé tvrdili, že Bohu nezáleží na tom, jestli je mu člověk oddaný, jestli je ryzí. Přesvědčili o této odporné myšlence i Joba? Rozhodně ne! Job dál prohlašoval, že Bohu na tom záleží. S jistotou o Jehovovi řekl: „Bůh pozná mou ryzost.“ (Job 31:6) Job také jasně chápal, že falešná argumentace jeho rádoby těšitelů byla vlastně útokem na jeho oddanost Bohu. To ho podnítilo, aby pronesl svou nejdelší řeč, kterou jim definitivně zavřel ústa.

 Job chápal, že oddanost Bohu se musí projevovat v každodenním životě, a tak obhajoval to, jak žil a jednal. Například se vyhýbal všem formám modlářství, choval se k druhým laskavě a s úctou, vážil si svého manželství a zůstával morálně čistý. A především byl věrně oddaný jedinému pravému Bohu Jehovovi. Mohl tedy naprosto upřímně prohlásit: „Dokud nevydechnu naposled, nepřipravím se o svou ryzost!“ (Job 27:5; 31:1, 2, 9–11, 16–18, 26–28)

 Díváte se na oddanost Bohu stejně jako Job? Je snadné o ní mluvit, ale Job věděl, že nejde jen o slova. Pokud jsme Bohu úplně, z celého srdce oddaní, bude to vidět z toho, že ho posloucháme a v každodenním životě děláme to, co je v jeho očích správné, a to i když jsme v těžké situaci. Pokud tak žijeme, je jisté, že Jehova z nás bude mít radost a Satan bude znechucený, jako to bylo kdysi v případě Joba. Neexistuje lepší způsob, jak napodobovat Jobovu víru!

 Jobův příběh ale ještě zdaleka nekončí. Job ztratil rovnováhu a tolik se soustředil na to, aby obhájil svou bezúhonnost, že se zapomněl zastat svého Boha. Potřeboval usměrnění a duchovní pomoc. A také pořád ještě trpěl velkou bolestí a zármutkem a nutně potřeboval skutečnou útěchu. Co Jehova pro tohoto oddaného muže udělá? Na tyto otázky odpoví další článek této série.