PŘEDSTAVTE SI, že jste křesťan, který žije v prvním století. Váš sbor právě dostal dopis od apoštola Pavla. Posloucháte, když se předčítá, a všimnete si, že Pavel často cituje ze „svatých spisů“ neboli z Hebrejských písem. (2. Timoteovi 3:15) Říkáte si: Moc rád bych viděl ten text, který cituje. To by ale nebylo úplně jednoduché. Proč?

Jak vlastně vypadaly rukopisy „svatých spisů“, které se používaly v Pavlově době? Jeden z nich je vidět na obrázku. Jde o svitek od Mrtvého moře, konktrétně o pasáž z knihy Izajáš. Co vidíte? Jednolitý text! Žádná interpunkční znaménka. A navíc žádné očíslované kapitoly a verše, na které jsme dnes zvyklí.

Pisatelé Bible text na kapitoly a verše nerozdělovali. Zaznamenali prostě všechno, co jim Bůh sdělil, aby i čtenáři měli k dispozici celou zprávu, a ne jenom její malé části. To samé si nejspíš přejete i vy, když dostanete dopis od někoho, koho máte rádi – přečíst si ho celý, ne jenom nějaké úryvky.

To, že biblický text nebyl rozdělený do kapitol a veršů, mělo ale své nevýhody. Když Pavel citoval z Hebrejských písem, mohl na ně odkázat pouze slovy „právě jak je napsáno“ nebo „právě jako Izajáš . . . řekl“. (Římanům 3:10; 9:29) Pokud byste ve „svatých spisech“ nebyli zběhlí, bylo by pro vás asi hodně těžké takové pasáže najít.

Kromě toho „svaté spisy“ nebyly jen jednou stručnou zprávou od Boha. Na konci prvního století n. l. tvořily soubor 66 jednotlivých knih! Dnes jsou proto mnozí čtenáři Bible vděční, že jsou v ní očíslované kapitoly a verše. Můžou díky tomu najít konkrétní informace, třeba řadu citací, které Pavel použil ve svých dopisech.

Možná vás teď napadne: Kdo text Bible na kapitoly a verše rozdělil?

Zásluha za rozdělení Bible na kapitoly je připisována anglickému duchovnímu Štěpánovi Langtonovi, který se později stal canterburským arcibiskupem. Bibli takto rozdělil počátkem 13. století n. l., kdy vyučoval na univerzitě v Paříži.

Už dříve učenci zkoušeli různé způsoby, jak biblický text rozdělit do menších celků nebo kapitol, a to zřejmě proto, aby mohli odkazovat na konkrétní myšlenky. Asi si dokážete představit, o kolik jednodušší by pro vás bylo najít určitou pasáž v jedné kapitole než v celé knize, třeba v knize Izajáš, která má 66 kapitol.

Byl tu ale jeden problém. Učenci vytvořili mnoho rozdílných, neslučitelných systémů. Například Markovo evangelium nemělo 16 kapitol jako dnes, ale třeba téměř 50. V době, kdy žil Langton, byli v Paříži studenti z nejrůznějších zemí a z domova si přinesli svoje Bible. Když se ale učitelé a studenti odkazovali na nějaký konkrétní úsek, nemohli se domluvit. Jak to? Každý měl totiž jinak rozdělené kapitoly.

 Langton proto přišel s novým rozdělením. Jeho systém „nadchl čtenáře i opisovače“ a „rychle se šířil Evropou,“ uvádí The Book—A History of the Bible. Langtonovo číslování kapitol dnes najdeme ve většině Biblí.

O další zjednodušení se o 300 let později, v polovině 16. století, postaral slavný francouzský knihtiskař a učenec Robert Estienne. Chtěl, aby si lidé studium Bible oblíbili. Uvědomoval si, že kromě jednotného způsobu číslování kapitol by bylo užitečné mít i jednotný způsob číslování veršů.

Estienne nebyl autorem myšlenky rozdělit biblický text na verše. To udělali už někteří před ním. O několik století dříve například židovští opisovači rozdělili na verše (ne na kapitoly) hebrejsky psanou část Bible, známou také jako Starý zákon. Ale podobně jako u kapitol ani v tomto případě neexistoval jednotný systém.

Estienne rozdělil na verše Křesťanská řecká písma, nazývaná také jako Nový zákon, a spojil je s Hebrejskými písmy, které už na verše rozdělené byly. Díky tomu byl v celé Bibli jednotný systém. V roce 1553 vydal ve francouzštině první úplnou Bibli, která obsahuje v podstatě stejné rozdělení na kapitoly a verše, jaké najdeme ve většině dnešních Biblí. Někteří lidé jeho práci kritizovali a tvrdili, že verše roztříštily biblický text na mnoho částí, takže působí jako řada samostatných a oddělených výroků. Estiennův systém ale rychle převzali další knihtiskaři.

Rozdělení do kapitol a veršů se může zdát jako maličkost. Každému verši v Bibli to ale přiřazuje jedinečnou „adresu“, něco jako ulici a číslo domu. Je pravda, že rozdělení na kapitoly a verše nebylo uděláno pod Božím vedením a že někdy je text rozdělený na zvláštních místech. Díky tomuto systému je ale pro nás lehčí najít určitou pasáž nebo si zapamatovat verše, které pro nás mají zvláštní význam, a s někým se o ně podělit, podobně jako si v nějakém dokumentu nebo knize zvýrazňujeme slova nebo slovní spojení, která si chceme zapamatovat.

I když je pro nás pohodlnější mít Bibli rozdělenou do kapitol a veršů, nikdy bychom neměli zapomenout, že je důležité rozumět celé zprávě od Boha. Zvykněte si číst kontext, ne jenom verše samotné. Díky tomu lépe poznáte „svaté spisy, které jsou schopné učinit [vás moudrými] k záchraně“. (2. Timoteovi 3:15)