ZNÁŠ nějakého bratra nebo sestru, kteří se přestěhovali do země, kde je potřeba víc zvěstovatelů Království? Možná už tě někdy napadlo: Co je motivuje, aby sloužili v cizině? Jak se na takovou službu připravují? Mohl bych se na ní také podílet? Odpovědi na podobné otázky nejlépe získáme, když se zeptáme přímo těchto bratrů a sester.

Proč jste začali přemýšlet o službě v zemi, kde je málo zvěstovatelů? Amy, které je něco přes třicet a pochází ze Spojených států, vypráví: „Roky jsem přemýšlela o službě v zahraničí, ale zdálo se, že je to pro mě nedosažitelný cíl.“ Co se změnilo? Říká: „V roce 2004 mě jedni manželé, kteří slouží v Belize, pozvali, abych je navštívila a jeden měsíc s nimi průkopničila. Udělala jsem to a zalíbilo se mi to. O rok později jsem se přestěhovala do Ghany, abych tam sloužila jako průkopnice.“

Stephanie, které je necelých třicet a pochází také ze Spojených států, se před několika lety poctivě zamyslela nad svými okolnostmi a řekla si: Jsem zdravá a nemám rodinné povinnosti. Je fakt, že bych pro Jehovu mohla dělat mnohem víc, než dělám teď. Takové upřímné sebezkoumání ji podnítilo k tomu, aby se přestěhovala do Ghany a tak svoji službu rozšířila. Filip a Ida, manželé středního věku, kteří slouží jako průkopníci a pocházejí z Dánska, si vždycky přáli přestěhovat se někam, kde je potřeba pomoct s kázáním. Hledali způsoby, jak svůj sen uskutečnit. Filip říká: „Když se k tomu naskytla příležitost, bylo to, jako kdyby nám Jehova řekl: ‚Jděte!‘“ V roce 2008 se přestěhovali do Ghany a sloužili tam víc než tři roky.

 Průkopníci Hans a Brook, kterým je něco přes třicet, slouží ve Spojených státech. V roce 2005 se tito manželé podíleli na odstraňování následků ničivého hurikánu Katrina. Později se nabídli, že budou pomáhat na mezinárodních stavebních projektech, ale nikam nebyli pozváni. Hans vzpomíná: „Pak se na sjezdu v jednom proslovu rozebíralo, jak král David přijal to, že nebude moct postavit chrám. Prostě svůj cíl změnil. To nám pomohlo uvědomit si, že je v pořádku, když někdo změní svoje teokratické cíle.“ (1. Par. 17:1–4, 11, 12; 22:5–11) Brook dodává: „Jehova chtěl, abychom zaklepali na jiné dveře.“

Hans a Brook slýchali úžasné vyprávění od svých přátel, kteří sloužili v jiných zemích, a to je podnítilo, aby průkopnickou službu v zahraničí taky zkusili. V roce 2012 odjeli do Ghany a čtyři měsíce tam sloužili ve sboru znakového jazyka. I když se museli do Spojených států vrátit, zkušenost se službou v Ghaně prohloubila jejich odhodlání mít práci pro Jehovu na prvním místě v životě. Od té doby pomáhali se stavbou pobočky v Mikronésii.

Jak jste se na službu v zahraničí připravovali? Stephanie říká: „Prostudovala jsem si články ve Strážné věži, které se tohoto tématu týkaly. * Taky jsem si o svojí touze sloužit v zahraničí promluvila se sborovými staršími a krajským dozorcem a jeho manželkou. Především jsem ale o svém cíli často mluvila s Jehovou v modlitbě.“ Stephanie se zároveň snažila zbytečně neutrácet a díky tomu si našetřila peníze, ze kterých pak v zahraničí žila.

Hans vypráví: „Chtěli jsme jít tam, kam nás povede Jehova, a tak jsme ho prosili o vedení. Do našich modliteb  jsme také zahrnuli konkrétní datum, kdy jsme chtěli začít svůj plán uskutečňovat.“ Manželé napsali do čtyř poboček a dostali velmi pozitivní odpověď z Ghany. Odcestovali tam s tím, že je to na dva měsíce. Hans říká: „Spolupráce se sborem se nám tak líbila, že jsme se rozhodli zůstat déle.“

Manželé George a Adria, kterým je necelých čtyřicet let a pocházejí z Kanady, si uvědomovali, že aby je Jehova podpořil, nestačí jenom chtít, ale je potřeba jednat. Udělali proto konkrétní kroky, aby dosáhli svého cíle. Zkontaktovali jednu sestru, která slouží v části Ghany, kde je potřeba víc zvěstovatelů, a zeptali se jí na mnoho věcí. Také napsali do poboček v Kanadě a Ghaně. Adria říká: „Hledali jsme způsoby, jak si ještě víc zjednodušit život.“ Takové kroky jim umožnily se v roce 2004 do Ghany přestěhovat.

S jakými náročnými situacemi jste se v zahraničí setkali a jak jste se s nimi vyrovnávali? Pro Amy bylo ze začátku náročné zvládat stesk po domově. Říká: „Všechno bylo tak odlišné od toho, na co jsem byla zvyklá.“ Co jí pomohlo? „Rodina mi do telefonu říkala, jak moc si váží mojí služby. Díky tomu jsem si připomínala, proč jsem se rozhodla přestěhovat. Později jsme byli ve spojení pomocí videohovorů, a tak mi nepřišlo, že moje rodina je  tak daleko.“ Amy vypráví, že se spřátelila s jednou zkušenou místní sestrou a to jí pomohlo proniknout do odlišné kultury. Vzpomíná: „Zašla jsem za ní vždycky, když jsem nechápala, proč lidé reagují tak, jak reagují. Díky ní jsem se naučila, co dělat a čemu se vyhnout, a tak jsem si mohla ve službě udržet radost.“

George a Adria vypráví, že když do Ghany přijeli poprvé, připadali si, jako by se ocitli v minulosti. Adria říká: „Místo v pračce jsme prali v kbelících. Příprava jídla nám trvala snad desetkrát déle, než jsme byli zvyklí. Netrvalo ale dlouho a ty náročné situace jsme prostě brali jako nové zkušenosti.“ Brook říká: „I když občas musíme překonávat překážky, náš život nás naplňuje. Všechny ty hezké zážitky tvoří nádhernou kytici vzácných vzpomínek.“

Proč byste tuto službu doporučili druhým? Stephanie říká: „Kázat v oblasti, kde lidé tak moc touží poznat pravdu, že chtějí studovat Bibli každý den, je vážně skvělé. Přestěhovat se a sloužit tam, kde je potřeba pomoct s kázáním, je jedno z mých nejlepších rozhodnutí.“ V roce 2014 se Stephanie vdala za Aarona a teď spolu slouží v ghanské pobočce.

Průkopnici Christine je něco přes třicet a pochází z Německa. Před tím, než se přestěhovala do Ghany, sloužila v Bolívii. Vypráví: „Je to skvělá zkušenost. Protože jsem byla daleko od rodiny, vždycky jsem o pomoc prosila Jehovu. Stal se pro mě skutečnějším než kdy dřív. Taky vnímám tu mimořádnou jednotu v Jehovově organizaci. Služba tady obohatila můj život.“ Christine si nedávno vzala za muže Gideona a v Ghaně spolu slouží dál.

Filip a Ida říkají, co udělali pro to, aby jejich zájemci duchovně rostli. „Mívali jsme patnáct i víc studií, ale pak jsme jejich počet omezili maximálně na deset, protože jsme se tak mohli našim studentům lépe věnovat.“ Jak to zájemcům pomohlo? Filip vypráví: „Studoval jsem s jedním mladým mužem, který se jmenoval Michael. Mohl studovat každý den a připravoval se tak dobře, že jsme knihu Co Bible říká probrali během jednoho měsíce. Pak se stal nepokřtěným zvěstovatelem. V den, kdy byl poprvé ve službě, se mě zeptal, jestli bych mu pomohl s jeho studii. Překvapeně jsem se na něj podíval. Michael mi vysvětlil, že zahájil tři studia a potřebuje pomoct s jejich vedením.“ Ano, v Ghaně je potřeba tolik učitelů Bible, že se jimi stávají dokonce i zájemci.

Amy si rychle uvědomila, jak velká pomoc je v Ghaně potřeba. Říká: „Krátce po tom, co jsem přijela, jsme kázali v jedné malé vesnici a ptali se po neslyšících. V té jedné vesničce jsme našli ne jednoho neslyšícího, ale hned osm.“ Časem si Amy vzala Erica a společně teď slouží jako zvláštní průkopníci. Patří do sboru znakového jazyka, kde pomáhají některým z těch víc než 300 neslyšících zvěstovatelů a zájemců, kteří v této zemi jsou. George a Adria si díky službě v Ghaně na vlastní kůži vyzkoušeli život misionářů. Měli tedy velkou radost, když dostali pozvání do 126. třídy školy Gilead. Dnes slouží jako misionáři v Mosambiku.

Je radostné vidět tolik bratrů a sester ze zahraničí, jak s místními zvěstovateli spolupracují na duchovní žni. (Jan 4:35) Každý týden je v Ghaně pokřtěno průměrně 120 lidí. Podobně jako 17 bratrů a sester, kteří se přestěhovali do Ghany, se i tisíce dalších zvěstovatelů po celém světě z lásky k Jehovovi ochotně nabídly ke službě v oblastech, kde je to potřeba. Z takových bratrů a sester má Jehova určitě velkou radost. (Žalm 110:3; Přísl. 27:11)