KRITICI Bible mnoho let tvrdili, že král Belšacar, o kterém se píše v knize Daniel, nikdy neexistoval. (Dan. 5:1) Svůj názor zakládali na tom, že se o Belšacarovi nenašly žádné archeologické důkazy. To se ale změnilo v roce 1854.

Britský konzul J. G. Taylor v tom roce zkoumal rozvaliny starověkého města Ur, které leží na jihu dnešního Iráku. V jedné velké věži našel několik hliněných válečků. Měřily na délku asi 10 centimetrů a byly popsány klínovým písmem. Text na jednom z nich obsahoval modlitbu za dlouhý život babylonského krále Nabonida a jeho nejstaršího syna Belšacara. I kritikové Bible museli uznat, že Belšacar skutečně žil.

V Bibli se navíc píše, že tento muž byl králem. Někteří odborníci zpochybňovali i toto tvrzení. Například William Talbot, anglický vědec z 19. století, napsal, že podle jednoho názoru „Bel-sar-ussur [Belšacar] vládl společně se svým otcem Nabonidem. Pro tento názor ale neexistuje jakýkoli důkaz.“

Spor se vyřešil potom, co se z textu na jiných hliněných válečcích zjistilo, že Nabonid někdy pobýval celé roky mimo hlavní město své říše. Kdo vládl během té doby? „V době své nepřítomnosti,“ píše Encyclopaedia Britannica, „Nabonid svěřoval trůn i velení nad většinou armády Belšacarovi“. Dalo by se tedy říct, že během té doby byl Belšacar Nabonidovým spoluvládcem. Archeolog a lingvista Alan Millard proto napsal, že je zcela v pořádku, když „kniha Daniel označuje Belšacara za krále“.

Největším důkazem, že kniha Daniel je důvěryhodná a pochází od Boha, je pro Boží služebníky ale samozřejmě něco jiného. Je totiž součástí Bible a o proroku Danielovi se mluví i v několika dalších biblických knihách. (2. Tim. 3:16)