Přejít k článku

Přejít na obsah

Přiblížit se k Bohu je pro mě dobré

Přiblížit se k Bohu je pro mě dobré

NARODILA jsem se v Pobřeží slonoviny. Když mi bylo devět let, přestala jsem růst. Dnes je mi 43 a měřím asi jeden metr. Rodiče mě od dětství vedli k tomu, abych tvrdě pracovala, protože mi to pomůže nemyslet na to, jak vypadám. Postavila jsem si proto před naším domem stánek s ovocem a starala se, aby vždycky vypadal dobře. Díky tomu jsem měla hodně zákazníků.

Tvrdá práce samozřejmě nevyřešila všechno. Kvůli svojí výšce jsem musela zápasit s věcmi, které lidem přijdou úplně normální. Připadalo mi, že všechno, například pulty v obchodech, je postavené pro lidi dvakrát vyšší než já. Hodně jsem se litovala, ale to se změnilo, když mi bylo čtrnáct let.

Jednoho dne přišly k mému stánku dvě ženy. Patřily ke svědkům Jehovovým. Koupily si nějaké ovoce a začaly se mnou studovat Bibli. Brzy jsem zjistila, že poznávat Jehovu a jeho záměr je mnohem důležitější než se zabývat svým vzhledem. To mi pomohlo. Mým oblíbeným veršem se stal Žalm 73:28. První část tohoto verše říká: „Přiblížit se k Bohu je pro mne dobré.“

Potom se naše rodina narychlo přestěhovala do Burkiny Faso a můj život se dramaticky změnil. V Pobřeží slonoviny byli lidé z okolí zvyklí mě vídat u mého stánku s ovocem. Ale v novém prostředí jsem byla prostě cizinec a exot. Lidé na mě doslova zírali. A tak jsem se na celé týdny zavřela doma. Pak jsem si ale vzpomněla, jak příjemné pro mě bylo přiblížit se k Jehovovi. Napsala jsem proto do pobočky svědků Jehovových a brzy mě navštívil ten správný člověk: Nani, misionářka na motorce.

V našem okolí byly písčité cesty, které se v období dešťů hodně rozbahnily. Nedokážu ani spočítat, kolikrát Nani spadla z motorky, když za mnou jezdila, abychom společně studovaly Bibli. Ale nevzdala to. Jednou mi nabídla, že mě bude vozit na shromáždění. Ta představa vyjít ven a vidět ty nepříjemné pohledy lidí se mi moc nelíbila. Navíc by bylo těžší motorku řídit, kdybychom na ní seděly dvě. Pomohla mi ale druhá část mého oblíbeného verše: „U Svrchovaného Pána Jehovy jsem umístil své útočiště.“

Někdy jsme cestou na shromáždění obě spadly do bahna, ale za tu oběť to rozhodně stálo. V sále se na mě všichni láskyplně usmívali. Bylo to něco úplně jiného než ty nepříjemné pohledy od lidí na ulici. Za devět měsíců jsem se dala pokřtít.

Třetí část mého oblíbeného verše je: „Abych oznamoval všechna tvá díla.“ Tušila jsem, že kázání dobré zprávy pro mě bude tím nejtěžším úkolem. Pořád si pamatuju, jak jsem poprvé šla do služby dům od domu. Děti, a dokonce i dospělí na mě zírali, chodili za mnou a napodobovali můj styl chůze. To mě opravdu zraňovalo, ale stále jsem si připomínala, že ráj potřebují stejně jako já. A tak jsem to vydržela.

V mnoha ohledech mi ulehčilo život, když jsem si pořídila tříkolku na ruční pohon. Ve službě mě můj spolupracovník vždycky tlačil do kopce, a když jsem se rozjela z kopce, tak naskočil. Služba, která pro mě byla zpočátku velmi náročná, mi začala přinášet velkou radost, takže jsem se v roce 1998 rozhodla stát průkopnicí.

Vedla jsem mnoho biblických studií a čtyři moji zájemci se dali pokřtít. Pravdu přijala také jedna z mých sester. Když slyším, jaké druzí dělají pokroky, často mě to povzbudí zrovna ve chvíli, kdy to potřebuju. Například jednou, když jsem měla záchvat malárie, mi přišel dopis z Pobřeží slonoviny. Nějakou dobu předtím jsem zahájila studium s vysokoškolákem z Burkiny Faso a předala ho jednomu bratrovi. Ten student se později přestěhoval do Pobřeží slonoviny. Byla jsem šťastná, když jsem se v dopise dočetla, že se stal nepokřtěným zvěstovatelem.

A jak se živím? Jedna organizace, která pomáhá postiženým lidem, mi nabídla kurz šití. Když si jedna z žen, které kurz vedly, všimla mého přístupu k práci, řekla: „Měli bychom vás naučit, jak dělat mýdlo.“ A tak jsem se to naučila. Od té doby doma vyrábím mýdlo na praní a na mytí. Lidé si ho oblíbili a doporučují ho dalším. Sama ho rozvážím a používám při tom svoji motorovou tříkolku.

V roce 2004 zesílily moje bolesti způsobené deformací páteře natolik, že jsem musela s průkopnickou službou skončit. I tak se ale snažím kázat co nejvíc.

Lidé říkají, že jsem známá svým nakažlivým úsměvem. Aby ne – mám spoustu důvodů být šťastná, protože přiblížit se k Bohu pro mě bylo vždycky dobré. (Vyprávěla Sarah Maigaová.)