Přejít k článku

Ani zákeřná choroba jí nevzala radost ze života

Ani zákeřná choroba jí nevzala radost ze života

 Virginia, která je svědek Jehovův, trpí nemocí zvanou syndrom uzamčení (locked-in syndrom). Je kompletně ochrnutá. Vidí, slyší, může otevřít a zavřít oči a nepatrně pohnout hlavou, ale nemůže mluvit ani jíst. Kdysi byla zdravá a plná energie. Ale jednoho rána roku 1997 ucítila v týlu ostrou nepřestávající bolest. Manžel ji vzal do nemocnice, a ještě ten večer upadla do kómatu. O dva týdny později se probudila na jednotce intenzivní péče, ochrnutá a připojená na dýchací přístroj. Několik dní si nemohla na nic vzpomenout, nevěděla ani kdo je.

 Virginia vypráví, co bylo dál: „Postupně se mi vracela paměť. Hodně jsem se modlila. Chtěla jsem žít. Nechtěla jsem, aby můj syn přišel o maminku. Abych si dodala odvahu, snažila jsem se vybavit si co nejvíc veršů z Bible.

 Nakonec mě lékaři propustili z jednotky intenzivní péče. Po šesti měsících strávených v různých nemocnicích a v rehabilitačním centru mě poslali domů. Stále jsem byla úplně ochrnutá a odkázaná na cizí pomoc. Bylo to tak frustrující! Připadalo mi, že Jehovovi jsem k ničemu a pro ostatní jenom přítěž. Taky mě trápilo, kdo se postará o mého syna.

 Začala jsem si číst příběhy svědků, kteří měli stejně jako já vážné zdravotní komplikace. Překvapilo mě, co všechno dokážou pro Jehovu dělat. A to mě povzbudilo, abych se na celou situaci začala dívat pozitivně a soustředila se na to, co dělat můžu. Než jsem onemocněla, na čtení Bible, službu a modlitbu jsem měla docela málo času. Teď se tomu ale můžu věnovat každý den od rána do večera. Místo abych propadala zoufalství, zaměřuji se na svůj vztah s Jehovou.

 Naučila jsem se používat počítač. Píšu pomocí softwaru, který reaguje na pohyby mé hlavy. Je to namáhavé, ale díky tomu můžu studovat Bibli a psát lidem dopisy a e-maily o naději, kterou máme. Pro komunikaci s okolím používám tabulku s abecedou. Ten, kdo je zrovna se mnou, na ní postupně ukazuje jednotlivá písmenka. Správná písmena označím mrknutím, a tak postupně tvoříme slova a věty. Sestry, které se mnou tráví hodně času, už jsou tak dobré, že dokážou odhadnout, co chci říct. Když se ale někdy netrefí, je to docela legrace.

Virginia komunikuje prostřednictvím tabulky s abecedou

 Líbí se mi, když můžu dělat něco se sborem. Vždycky se připojuji na shromáždění, teď je to přes videokonferenci. Svoje komentáře si předem napíšu na počítači a někdo je potom přečte. V rámci naší služební skupinky se každý měsíc společně díváme na hlavní pořad na JW Broadcasting. a

 Syndromem uzamčení trpím už 23 let. Někdy je mi smutno. Zvládat takové chvíle mi pomáhá modlitba, společnost bratrů a sester a práce pro Jehovu. S pomocí sboru můžu už přes šest let sloužit jako pomocný průkopník. Vždycky jsem se snažila dávat dobrý příklad mému synovi Alessandrovi, který je teď ženatý a slouží jako sborový starší. On i jeho manželka jsou pravidelní průkopníci.

 Často si představuji, co budu dělat v ráji. Nejvíc ze všeho se těším na to, až budu o Jehovovi mluvit svým vlastním hlasem. Bude úžasné procházet se podél potoka a kochat se krásnou krajinou. Vzhledem k tomu, že už 20 let dostávám potravu hadičkami, nemůžu se dočkat, až si ze stromu utrhnu jablko a zakousnu se do něj. A protože jsem Italka, těším se, jak budu vařit a jíst moje oblíbená italská jídla, hlavně pizzu!

 Tahle ‚naděje na záchranu‘ mi psychicky hodně pomáhá. (1. Tesaloničanům 5:8) Když si sama sebe představuji v ráji, mám radost, o kterou mě nemůžou připravit ani moje zdravotní omezení. Ta navíc, jak pevně věřím, budou brzy věcí minulosti. Nemůžu se dočkat, až podle Jehovova slibu přijde Boží království a budu moct žít skutečný život.“ (1. Timoteovi 6:19; Matouš 6:9, 10)

a Odkaz na JW Broadcasting najdete na jw.org.